Jsme Boží děti - uvědomujeme si to?

"Bůh je můj Otec, zná každý detail mého života,
miluje mě, ať jsem jakýkoliv, a nikdy mě neopustí."

Čtu teď docela pěknou knížku - jmenuje se "Ježíš - lékař těla i duše" a napsal ji známý exorcista a psycholog p. Elias Vella. Jedna z kapitol se jmenuje "Jsme Boží děti" a vychází prakticky z Písma svatého. Jistě znáte ten text, jak Ježíš mluví k mnoha lidem, že se dobře stará i o ptáky na nebesích i o polní lilie, a tím spíše mu záleží na člověku, který je mu mnohem vzácnější (Lk 12). Méně známý už je text z 49. kapitoly, Izaiáše: "...Copak může žena zapomenout na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!" 

Uvědomil jsem si, že na to jsou v podstatě dvě odpovědi, nebo názory, chcete-li:

1) Je možné si říct: "No to je přece jasné, Bůh je můj Otec, tomu já přece věřím."
A co když přijde do tuhého? Co když přijde okamžik (pokušení, nesnáze, zkoušky, ...), kdy je třeba toto převést do praxe? Zachováme se jako žena z příběhu na konci tohoto článku?

2) A někdo další na to řekne: "No to je ale pěkná blbost, aby byl Bůh můj Otec a znal každý detail mého života."
-- Když jste si tím tak jistí, proč si to nedokážete? Proč nevěnujete jeden jediný den Vašeho života a nepotvrdíte si váš názor? Pouhý jeden den, 24 hodin, se plně soustřeďte na Boží přítomnost kolem vás, snažte se poznat Boha a jeho působení ve Vašem životě. Pokud jste toto poctivě udělali, potvrdilo se vám vaše přesvědčení?

 ***

Příběh ženy se zlomenou nohou

Žila ve svém domě s pětatřicetiletou dcerou, která byla jednoho dne na nákupech. Když dcera nebyla doma, žena spadla ze schodů a zlomila si nohu. Měla velké bolesti a nedokázala v té chvíli nic dělat. Na chvíli se jí zmocnila panika, protože nebyla schopna nikoho zavolat, nemohla se postavit. Pak ji však něco osvítilo a pomyslela si: „Kdyby můj otec byl ještě naživu a zjistil by, co se mi stalo, přerušil by každou práci a přišel by mi na pomoc. Věřím já vůbec tomu, že mám takového Otce v nebi? Věřím, nebo nevěřím, že můj nebeský Otec ví, co se mi stalo? Cožpak tento Otec neudělá nic, aby pomohl své dceři?“ A nevolala o pomoc, ale začala Pána chválit za všechno, co se jí přihodilo. Zanedlouho se otevřely dveře a vstoupila dcera, protože si zapomněla vzít peníze na nákup.

(Zdroj: Ježíš - lékař Těla i duše)